Historie vývoje oxidu zinečnatého lze vysledovat až do roku 300 př. n. l., kdy se Římané naučili používat zinkovou rudu obsahující oxid zinečnatý k výrobě mosazi 12. Ve 12. století našeho letopočtu si Indiáni začali uvědomovat důležitost oxidu zinečnatého a používali primitivní metody roztavit oxid zinečnatý. V 17. století byl do Číny zaveden oxid zinečnatý a v polovině-18 století byla v Británii založena první továrna na tavení oxidu zinečnatého na světě.
Rané aplikace oxidu zinečnatého se soustředily hlavně v oblasti tavení a nátěrů. V roce 200 př. n. l. použili Římané k reakci zinkové rudy obsahující oxid zinečnatý k výrobě mosazi 3. V roce 1834 byl oxid zinečnatý poprvé použit v akvarelových pigmentech a poté v polovině-19 století se pigmenty na bázi oxidu zinečnatého staly populárními v Evropa 3. V druhé polovině 20. století se aplikace oxidu zinečnatého v gumárenském průmyslu postupně zvyšovala.
Vstupem do 21. století se výzkum a aplikace oxidu zinečnatého dále rozšířily. V roce 2008 výzkumníci z Shimane University v Japonsku vyvinuli nanočástici oxidu zinečnatého, která může pod světlem vydávat fluorescenci, což má potenciální aplikace v nejmodernějších lékařských oborech 3. Kromě toho si nanočástice oxidu zinečnatého nejen zachovávají funkci celopásmového opalovacího krému, ale také se vyhněte hustému bílému pocitu způsobenému vysokou koncentrací oxidu zinečnatého, což z něj činí nejbezpečnější a nejúčinnější složku opalovacího krému.
